pondělí 10. října 2016

Nejkratší cestou na Šternberk, ... Ale co zpět?

Plánovali jsme to mnohokrát,  na kole to jeli nesčetněkrát,  dokonce i tu červenou jsme projeli, abychom věděli, ale nikdy jsme neběželi.  Bo je to daleko. Holt tam a zpět to je půlka jak vyšitá,  kombinace s vláčkem je pakarna a na půlku je potřeba pořádná příprava.  No i když už jednou nám předseda ukázal, že to není pravda.  A opakování je matka moudrosti,  se říká.  :)
Den začal normálně pracovně,  bohužel i v sobotu.  Za zákazníkem do Ledečka. Za kravami doleva,  ne na Vranik a za lesem na vás počkám.  Nikdy jsem tam nebyl,  byť tudy se jede Blizák.  Práce skončila,  doma jsem vytuhl,  venku nic moc,  cyklistické Áčko Sázavy asi taky nevyjelo,  už jsem se viděl navečer na trenažéru.  Jenže ženě volal Richard, a to neznamená nic jiného než běh.  Ještě to může znamenat požadavek na vajicka,  nebylo tomu tak.  Něco si řekli a že prý jdeme běhat.  Hodil jsem do sebe ještě jeden strudl,  pro jistotu,  chvíli hledal vhodnou výstroj,  naplnil lahve do vesty a vyrazili jsme v očekávání nějakého výletu.  Na pohodu samozřejmě.  Richard měl u hodin zpoždění,  z kapsy vesty mu koukaly musli tyčky,  k našemu zděšení i čelovka a prý že se zdržel plněním vaku teplým čajem.  To neznělo úplně na pohodu.  A pak to vybalil.  Půjdeme na Šternberk. Nejkratší cestou po modré je to 8km. To by šlo,  ale...  Co cesta zpět.  Vláček?  Markéta se zahratym vozidlem? Sanitka? Vrtulník?  No nic,  vyrazili jsme vzhůru do Belokozel,  za mírného deštiku.  Ten taky nemám rád.  Běželo se dobře,  prohodilo se pár slov a byli jsme nahoře.  Pak do Čeřenic a dal po modré.  Tudy jsme ještě nešli.  Už jsme ji křižovali Drahovickym údolím ale jinak to byla premiéra.  A moc hezká.  Krátké zastavení u Čertova kopyta a pak to byla spíš chůze na druhý vrchol údolí.  Pak už jen hezký lesní trail a kuk byli jsme ve Šternberku.  Radka poznala cestu kterou chodila jako holčička na výlety takže se deti mají na co těšit ;)  A co teď?
Richard nám poskytl jedu tyčku,  dobrá půlka byla.  Teď mi dochází,  proč že jsme si vlastně za nesenou bankovku něco v hospodě nekoupili :( všichni byli tak nějak pri síle,  pohled na Suunta říkal,  že to máme domů ještě sakra daleko.  No co už.  Vybehli jsme podél vody zpět.  Karty se budou rozdávat u odbočky na Čeřenice.  Tak přišla první krize.  Richarda braly záda.  Radku křeče po den staré běžecké abecede s dorostenkou.  Tejrak do Čeřenic jsme zavrhli,  po zelené nebudeme muset přece tolik stoupat,  snad.  Tudy jsem taky nikdy nešel.  Běží se hezky,  kolem chat,  počasí přeje,  trochu pozitivniho sluníčka by neškodilo.  První stoupání nám dalo najevo, že úplná pohoda po proudu řeky to nebude.  Pak si to nějak nepamatuju.  Hovor vaznul,  cukry docházely,  teda už dávno došly.  A najednou jsme se objevili na silnici.  Jejda tady už jsem dneska byl.  Marně jsem vzpomínal jak moc to byl kopec.  V dodávce to člověk tak nevnímá.  A hele,  tady je otočka na Blizákovi a pak hned jsou lebky :) Udělal jsem výklad trati a po rozpomenuti,  že by nás čekalo lesem několik vln jsme zbaběle zůstali na asfaltu.  Radce došlo úplně všechno,  Richardova záda taky nic moc a domů daleko.  A co nejhůř,  tady tím směrem nejsou vůbec žádné svačinky.  Na Janovice je jabloní pro celou Sázavu a tady ani prd.  Fakt ne.  První záchrana byly ořechy u krav.  No ne že akorát odcházeli sběrači s plnou taškou :( naštěstí jich pár zapomněli.  Ty byly dobré,  upe nejvíc.  A pak zas nic.  Až na Trucovne,  první jabloň.  Ještě že jí koukaly větve za plot.  :) Dva kusy do bříška a už jen z kopce do Sázavy.  My teda ještě našich +50 metrů na kopec. Ty už jsme regulérne šli. 
Ve finále,  spokojenost, unavená.  A aby to bylo jasno podruhé,  22 km se dá uběhnout i jen tak,  odpoledne po práci,  ale...  :)

VikThor

sobota 10. září 2016

Yes!16 kvůli tričku :)

Protože zkušenost je nepřenosná  a vůle nezná mezí,  i když loni jsme trpěli a letos to nemělo být lepší,  stejně jsme byli TAM! ,  23.8. má Červenohorském sedle.  Poučeni z loňských úletu s jídlem,  nicméně opět s málem kilometr v nohách za poslední dva měsíce, k tomu prázdniny,  děti, práce apod. ale to tričko chceme ;)  Radka v podstatě celý rok bojuje s kolenem,  což se samolečbou moc nezlepší,  takže do poslední chvíle nevěděla jestli to vůbec půjde.  Poslední test jsme si dali na Bílé , Běhej lesy i s lanovkou 

týden před a ono to šlo.  11km bez bolesti v běhu, nicméně pak to stejně přišlo.  Bolí to. Nasadila v týdnu léky a byl klid.  V pátek zkrátit práci a hurá do Petříkova.  Moravská parta už tu byla,  sen o hromadě těstovin se rozplynul s pohledem do jídelního lístku,  ale co,  smažák je taky jídlo.  Příprava borců na dlouhou obsahovala pivo a dokonce i sem tam cigárko takže co,  učíme se od lepších.  Plíce jsem nechal čisté, ale šli jsme zalehnout příjemně uvolněni.  Ráno normální snídaně a odjezd na sedlo.  Na půlku jsme šli tři s tím že ten třetí měl ambice na top 10 a lépe, takže jsme si normálně s Radkou zbyli sami,  jako obvykle.  Na sedle opět vítr a lehce pod mrakem,  takže kosa, ale předpověď byla dobrá, tudíž jen se rozběhnout a bude dobře.  Registrace proběhla rychle,  ale přišlo mi to nějaké celé chudé.  Jedno místo s palačinkami,  kofola, kafe, voda se koupit nedala.  Doporučení netočit si vodu na WC přišlo až poté co jsem měl jednu lahvičku v sobě,  ale dodaný barel,  kde si každý vykoupe ruce,  lahve a pod. taky moc jistoty nedával.  Přišlo mi,  že je to holt maraton a jestli chcete lepší servis na startu,  nesmíte běžet půlku.  

Nasáli jsme gely,  poslechli si pár rad před startem a šli pomalu ke startu.  Příští rok se třeba už poběží přes nový most.  Za cestou se jdoucí dav najednou začal pohybovat rychleji,  žádný výstřel jsem neslyšel,  bránu s elektronikou neviděl,  takže jsem v místě,  kde jsem tušil start zapnul Suuntaky a závod pro nás začal. Jen já a čas,  lidi kolem mě nezajímají,  mohli by mě rozhodit :) 
První kopec jsem si ještě pamatoval.  Není zas tak hrozný,  něco jako doma,  když nastupujeme na Mělník.  Držel jsem si svoje a mechanicky postupoval nahoru.  Radka zůstala kousek za mnou,  dohodli jsme se, že si poběží každý svoje.  Pak přichází mírný odpočinek s dřevěnými chodníky zakončený frontou běžců a prudký sestup.  Spíš schody než seběh.  Najednou mě někdo štípl do... a slyším veselé,  Ahoj miláčku :)  a ona to moje Vopice :) potvrzuje se to co už víme,  byť běhá za mnou,  tak ve výsledku má lepší časy,  ale musíme holt běžet každý sám. Pak jsem tušil místo,  kde přijde krize.  A přišla.  Jenže jsem na jeden důl zapomněl a přišla ještě jedna.  Moje předsevzetí,  že pořád, byť pomalu, ale poběžím, vzalo hned za své.  Nastoupila chůze a i při ní mi létaly tepy do závratných výšin.  Nešlo to jinak. Hlídal jsem se,  abych nepřepálil,  přece jen Skřítek je ještě daleko.  Na konci posledního dřevěného chodníku slyším úplně jiný rytmus běhu než doposud a bylo jasno.  Předběhl mě první z dlouhé trasy.  Respekt!  Doběhl jsem na Švýcárnu, voda ionťák banán tableta,  ano ta tableta které jsem si před závodem koupil :D ale co.  Než jsem se rozkoukal,  vidím černý Craftacky dres a miláček byl tady.  Žádná ztráta,  v podstatě pořád spolu.  A tak jsme společně opustili bufet a jali se stoupat k odbočce na Praděd.  Tady jsem zase trochu poodběhl,  stoupání je dlouhé ale takové jaké umíme.  Už jsem si pomalu začal vyhlížet soupeře.  Sice jsem říkal,  Jen já a čas,  ale...  ;) 

Za odbočkou k Pradědu je dlouhý seběh na Ovčárnu.  Loni mě tady bodlo v koleni a bylo vymalováno.  Tudíž,  žádné hrdinství,  karty se budou rozdávat až nad Petrovými kameny.  A situace se opakovala.  O Radce celou dobu nevím a na Ovčárně jsme byli spolu.  

 Byla nadšená,  spokojená,  koleno drží a nebolí,  jedeme dál.  Letos už jsme neminuli odbočku nahoru a pustili se do toho vertikálně.  Z běhu byla spíš intenzivní chůze,  ani nemůžu říct rychlá,  ale uteklo to a přišlo to nejlepší.  Hřeben.  Ten hřeben,  kde jsme loni zažili největší krizi,  Radka se válela v křečích a vůbec fuj. Teď koukám na hodinky,  a můj tříhodinový cíl by teoreticky mohl klapnout.  Běžím si tak,  běžím,  ne co to dá,  ale zkusím zrychlovat.  A v tom to přišlo.  Začalo to mírnou bolestí v lýtku.  Kua to ne,  na to je ještě příliš brzy!  Párkrát jsem poskočil,  protřepal nohu a zmizelo to. Křeče blbé.   A jak to zmizelo,  objevila se Radka :)  zase byla v závěsu.  Byla v super pohodě a mě začalo nějak docházet.  Vyloženě jsem se těšil na poslední vodní bufet u studánky.  Nalil jsem se poslední vodou,  vložil tabletu s tím že o křečích nechci už vědět a mazali jsme zase společně dál.  Radka šla dopředu a já měl pocit, že mi uteče.  

Vůbec jsem jí nestačil.  Nohy mi ztěžkly, blbě se mi dýchalo.  A přitom mi pořád říkala ať jdu dopředu,  že mě nechce brzdit.  Jsou prostě věci kterým nerozumím :)  Pak jsme se vystřídali,  běžel jsem pořád stejně a začal jsem se vzdalovat.  Teď už to je jen 5 km v podstatě dolů.  Na Ztracených kamenech jsem si připadal jak kamzík.  Loni mě bolel každý krok,  letos byl klid.  Cítil jsem jistou, žádná bolest ani strach z podlomeni nohy.  I tak jsem byl rád když to skončilo a přišel poslední seběh.  A že jsem ho teda mazal. Hodinky mi napovídaly,  že to vyjde.  Jenže dokud nejsi pod obloukem,  tak není konec.  Normálně jsem nemohl popadnout dech.  Začalo mě píchat pod žebry.  Tohle jsem snad ještě nezažil ani při zátěži do kopce.  Musel jsem skoro zastavit abych se mohl nadechnout. Jistě,  nechtěl jsem už nikoho,  koho jsem předběhl pustit před sebe,  takže to muselo být pořád vpřed. Už jsem slyšel hudbu z cíle,  ale je to tak,  nejdelší kilometr,  možná dva.  A pak přišlo opět nejdelších 500 metrů v životě.  Ta rovinka před cílem je prostě ošidná.  Zase přišla křeč do lýtka.  Tak jsem tam poskakoval a klusal a pořád dokola až jsem viděl ten můj vítězný oblouk.  Kam se hrabe Paříž.  :)  Hodinky jsem zastavil na hodnotě 2:43 

a mohl jsem si gratulovat.  Už jen aby i ta moje Vopice ve zdraví doběhla a nemá to chybu.  A doběhla.  Asi 5 minut po mě,  vysmátá,  spokojená,  šťastná. :) 

V prostoru cíle jsme našli našeho v pořadí šestého půlmaratonce,  nafasovali trička i jednu klobásu jsme dali a pak začali dobíhat další z party.  Všichni v pohodě,  Eva obrečela svůj první maraton,  horský,  pod 5 hodin,  samozřejmě to byly slzy štěstí ;)  a pak už přichází jen radosti,  jakými jsou hromady jídla,  piva a tak ;)
Opravdu se to letos povedlo,  Radka chtěla s běháním skončit, ale přehodnotila své rozhodnutí a nyní už je i po vyšetření sportovním doktorem, který ji nadmíru potěšil,  cvičí,  doufá že se koleno zlepší a prostě jedeme dál.  Příští rok zase na sedle.......Nebo na Ramzové? ;)
VikThor





pondělí 5. října 2015

Po 5 ve třech

Nadpis mě napadl až teď,  kdy jsem se podíval na předchozí příspěvky.  Poslední společný nedělní běh proběhl 4.5. Hrůza   ale prostě povinnosti apod.  Takže včera přesně po 5 měsících jsme se konečně domluvili a v deset se sešli u hodin.  Žádné davy tam nebyly takže jsme vyrazili směr Budin.  Marek po včerejším skoro 3/4 maratonu prohlásil, že chce něco v pohodě, ale jeho tempo tomu, co má v nohách,  neodpovídalo.  Doma jsme sice vymysleli, že půjdeme Budin,  kopec,  zkopec, Samopše a domů, ale u chat mě zaujala červená značka a tak jsme vyrazili do kopce dřív.  Radka trochu brblala,  že ještě nebyla psychicky připravená, ale stejně mě oba nechali za sebou.  Vyloupli jsme se na louce,  pak ještě trochu do kopce a to nejhorší jsme měli za sebou.  Při sebehu k řece se začala rozpouštět mlha a bylo fantasticky.  Udělali jsme nezbytnou fotodokumentaci a mazali kolem řeky zpět.  Asi nás Marek pěkně hnal bo tepy mi lizaly hranici smrti.  Za lavkou jsme to vzali přes ostrov a kolem rybníčku a Pod Vrbou k druhé lávce ve městě.  U kláštera jsme se rozloučili a šli zkusit kopec domů.  Už mi to vůbec nešlo ale přežil jsem :)
Takže krásných nedělních 13km a třeba se příště někdo přidá.  Je potřeba restartovat tradici ;)  my za 14dní určitě budeme v 10 u hodin. 

VikThor

neděle 30. srpna 2015

Běželi jsme Legendu - poloviční

Začalo to nenápadně před lety.  Rozebral jsem si bajka před zimou 2011, jakože na servis a ona zima nepřišla. Náhradní díly taky ne,  tak co teď.  Nesmělé první pokusy s běháním  vyústily v další zlom. Duben 2014 a k výročí mi věnovaný pražský půlmaraton.  Povídání o nějaké zdi na 17 km jsem nebral vážně . A ona fakt, byla tam, potfora. Nicméně dokončil jsem, ale s vědomím, že nic takhle dlouhého už běžet nechci. Stačí mi moje 10km pobíhačky v Posázaví  a závodit stejně nemám zájem.
    Pak přišel další zlom.  Setkání s podobně postiženými lidmi v Sázavě a následné nedělní společné výběhy. Bylo dohodnuto, že se bude běhat podle nejlabšího a s rozumem, ale pod vedením ultrase Richarda, bylo všechno jinak.  10km bylo minimum ale bylo to fajn. Než nás bez přípravy v jeden teplý letní den trochu povodil a ona z toho byla půlka,  téměř bez jídla a vody, kdy nás zachraňovali projíždějíí bajkeři, ale zjistilo se, že to jde .  A jednou nám Richard povídá, ne, nezůstali jsme tu sami dva, ale že prý jde na nějaký maraton v Jeseníkách a my že bychom tu půlku měli dát. "Naštěstí" nás z prvního pokusu vyřadila kolize termínů našich dalších aktivit, ale v hlavě to zůstane. Miláček pořád nějakou tu půlku chtěl běžet, městské běhy jsou otrava a tak proč do toho neskočit rovnou. Hory máme přece rádi. 
     Zimou jsme se proběhali tak nějak  bez zdravotních obtíží.  V únoru jsem byl nucen strávit 14 dní v Mariánských Lázních  a co už tam, když ne běhat.  Užil jsem si krásné  běhy na sněhu, cítíl formu a proto jsem pobyt uzavřel, jak jinak než půlkou.  A ono to šlo. Nastoupané metry se blížily poloviční Legendě a ego bylo dostatečně namasírováno. Doma jsme pak běhali naše oblíbená, později Miláčkem již značně neoblíbené  okruhy  10/290, a vyhlíželi spuštění registrace.  A to už nebyla cesta pět. Kostky jsou vrženy. Pořád jsme si říkali, že si ty okruhy  musímě dát dvakrát ať víme alespoň náznakem co nás čeká. Nestalo se tak.  A pak přišel větší malér. Prázdniny a s těmi vedro atd atd. Bylo potřeba se věnovat dětem a bylo vedro a prostě trenink šel do háje. Ne že bychom uplně leželi na uchu,  chodili jsme po horách, občas se svezli na kole. Jak se ale blížila Legenda, neustále se zvyšoval počet dní, kdy jsme  naposledy vyběhli.  Oba jsme se pak shodli, byť to nikdo nechtěl říct nahlas, že už jsme měli vlastně strach vyběhnout, abychom raději nevěděli, jak na tom jsme špatně.
     Pak přišel pátek, hup do vozidla a tradá do Jeseniků. Prostě to půjdeme z jedné vody načisto. Buď  to zvládneme, nebo ne. Jen dvě možnosti, to není zas tak špatná představa. Ráno jsme vyrazili na Skřítek a začali nasávat závodní atmosféru. Následně jsme přes hodinu poslouchali v autobusu jak kdo trénoval a jak je připraven apod. No, sebevědomí nám to nedodalo :-)  Po příjezdu na ČHS byla docela zima, ale na běh za další skoro dvě hodiny ideální počasí. Doplnili jsme stravu do bříšek, což se později ukázalo jako ne úplně šťastný nápad. Hodili jsme věci do pytle směr cíl a už jen nalehko se připravovali ke startu, pozoooor, teď!
     Zařadili jsme se způsobně dozadu, žádná falešná skromnost v tom opravdu nebyla. Zahřívací kopec byl tak akorát, něco co známe z domova, když vyběhneme z vrátek. Pořád do kopce, ale když se to nenapálí, jde to. Utvořila se jakási skupina , rozuměj lidi kteří jsou na tom podobně, pořád jsem tak nějak registroval stejné barvy oblečků, které se předbíhaly a zaostávaly. Ale co hůř, začala mi zaostávat žena moje. No co, stejně nezávodím, tak můžu vždycky počkat. Na prvním bufetu jsme se srazili a nebylo to s ní dobré. Projevil se nešťastný nápad s předstartovním chlebem. Prý je ráda, že ho tam vůbec drži. :-( Dal jsem něco vody a iontů, kousek musli a pozvolné stoupaní k Ovčárně jsme zahájili společně. Bohužel jen zahájili. Ráďa začala opět zaostávat. Udržoval jsem alepsoň vizuální kontakt a na naše první selficko jsme se sešli u napojení hlavní dálnice na Praděd. Pane jo, těch lidí co tam bylo, nic moc, prostě bylo moc hezky na sobotní výlet.  Ale však hory jsou pro každého.
   A pak to přišlo. Když jsem si říkal jak bude fajn si odpočinout klesáním po rovném povrchu, ozvala se na levé straně levého kolena bolest. To bude dobrý, to se poddá. Ale když se mi začali vzdalovat bežci, které jsem do kopců stahoval, bylo jasné, že to není dobré. Byl jsem rád za každý kousek po rovině, nebo do kopce, neb se zdálo, že to je lepší. Na Ovčárně jsem dal jen lehké doplnění nádrží asi jako předtím a říkám si, že to teda dokulháme oba. Jenže  jsem teprve v půlce, sakra!  Byli jsem tu prvně a skoro se nám podařilo minout odbočku vpravo na hřeben. Ještě že nás zachránil dobrosrdečný cyklista. Snad jen tady výtka k pořadatelům, čekal bych pořádně velkou šipku ale třeba tam byla a já už měl jen mlhu před očima ;-)
    Po prudkém vystoupání jsme se dostali tam,  kde jsme chtěli být a proč jsme se rozhodli do toho jít. Krásná pěšina po hřebenu, trochu nahoru trochu dolů, kolem nás výhledy na Praděd , useknutý kopec horní nádrže Dlouhých strání ,  kopce a kopečky, nádherná vysokohorská pláň , prostě paráda. Jen škoda, že jsme si to přestali užívat. Ráďa taky trpí na koleno a ještě se do toho dostavily křeče, které ji několikrát přišpendlily k zemi. Ale na druhou stranu - kolemjdoucí, s úsměvy, zdviženými palci a slova jste dobří , to je něco, co člověka nutí jít dál a šimrá to na těch správných místech. Co na tom, že bežíme mezi posledními a běhu se to málo podobá. Jsme dobří, říkají to :-)  Způsobně jsme před sebe pouštěli borce z maratonu, kteří se přes nás přehnali jako by akorát odstartovali a ne že mají o 20 km více v nohách.  Ti jsou DOBŘÍ, a ještě se občas některý zeptal, jestli jsem v pohodě , když jsem jen tak postával a čekal na ženu mou. Prostě Frajeři, respekt !  Na poslední vodě, jsme slyšeli, už tam budete, to je kousek, ale, ono to bylo ještě asi  5km a to je dost, i když a právě proto, že to bude z kopce. Každý došlap bolel jako ....,  Ztracené kameny byly utrpení. Hlavně, aby koleno jen tak nepovolilo a nenastal nějaký nepříjemný pád.  Slezli jsme to, bez ztráty kapky krve a klesali dál.  Pak přišla značka Skřítek 2 km a pak asfalt. To mi kamarád Tonda říkal, asfalt, to už bude jen 500 metrů tam to mmůžeš napálit. Byl by  k tomu ještě příběh, ale to někdy jindy.  Už jsem slyšel komentátora, potlesky, už tam budeme. Bylo mi Radky lito, na posledních 200metrech musela dvakrát zastavit ale nakonec jsem společně proběhli cílem, ruku v ruce s naprosto shodným časem, i o to pořadí jsem se dělili. Všechno spolu :-)  Zvítězili jsme sami nad sebou.
      Nádherný běh v úžasném prostředí, takhle jsme si to představovali. Jen kdyby nám naše schránky dovolily si to víc užít.  Příčin je hodně. Měsíční pauza je totální blbost. S jídlem před během je potřeba více pracovat a nepřežrat se. Asi jsem taky trochu přibral a jak na kolena moc netrpím, mohlo to být tím. Teď uz je týden po a jsem v pohodě. Radka ne,  koleno bolí i na kole a tak doufám, že jí tento krásný zážitek nevyřadí opět z její lásky k běhání a sportu vůbec.  Na Legendu, byť jen poloviční musí člověk mít  naběháno. To není pro masy v Praze. Doufám, že se sem za rok vrátím a budu na tom alespoň o 100pct lépe než letos.  Nkdy jsem neběžel nic dvakrát, ale tohle za to stojí.  ....  A máme  nová trička :-)
     


31.8.2015 - Dovolil jsem si přidat další fotky naší skvělé sázavské reprezentace. Richard








pondělí 4. května 2015

Zelená je dobrá

Jak vědmo,  posledního dubna jsou čarodějnice a tak byla přímo Sázavská povinnost dorazit k Hrochovi na trochu toho piva a samozřejmě hlavně hodně bigbítu os SPB. Najednou jsem vedle sebe poznal známý hlas a on to Vladimír.  Diskuze byla rychlá artikukace přiměřená ale bylo zcela zjevně domluveno,  že v neděli se jde běhat. 
    Na desátou jsme sebehli na náměstí s jasným cílem,  dneska jediný dokopec bude domů.  Byli jsme po dvou dnech bajkovani trochu unavení ale o tom jinde.  Spoza rohu,  asi kulturního domu,  co já vím po třech letech v Sázavě :)  se na nás vyhrnula tlupa 4 postav.  Vladimírovi byli komplet i s dorostem Bárou a  Denisem,  kterého si od Hrocha taky vybavuji.  Trochu jsme měli strach co budou chtít běžet.  Ale následující shodu bych od 6 lidí téměř nečekal.  Asfalt,  k zastávce,  max k lomu nebo ani to ne.  Všichni jsme byli K. O. 
    Pomalu jsme tedy vyrazili,  prohodili pouze pár slov o tom kdo kde jezdil na kole takže drby veškeré žádné.  Vzpomněli jsme na Richarda,  držíme mu všechny palce a že jich teď bylo :) U zastávky jsme udělali pár důkazů a otočili to domů.  Loučili jsme se postupně a doma u vrátek na nás píplo peknych pomalých 10km.
   Jo a proč ta zelená když jsou všichni do červena ?  Já už jsem nasadil letní(jarní ) rozuměj zelený model a celou cestu jsme se rozplývali jak se nám to v Posázaví krásně zelená :) nechápu proč většina zvolila tu divnou barvu :) 

VikThor

úterý 24. března 2015

Držíme Richardovi všechny palce

Jak asi už víte,  nedělní běh poznamenala nemila záležitost,  tedy Richarduv kolaps a následný příjezd RZS.  Dost mě teda naštvali že pro běžce jeho formátu neposlali minimálně helikopotvoru :)
Nicméně běh proběhl v novém prostředí,  severně od Sázavy a bylo tam krásně.

   Běhu zdar a Richard ať je brzy cajk!!

VikThor